Najít východisko ze současného stereotypu, který švédský thrash/death metal neúprosně svírá v kleštích, se ukazuje nadmíru těžkým úkolem. Kdykoli poslouchám podobná alba jako je kupříkladu recenzovaný manifest „Holy Murder Masquerade“, děkuji Bohu, že nám na pomoc seslal kapacity typu BY NIGHT nebo DARKANE. Nicméně v záplavě jako vejce vejci si podobných kapel se tahle hrstka progresivně smýšlejících jedinců doslova ztrácí, beznadějně obklopena zatvrzelostí a tolik snadnou sázkou na jistotu. Cožpak o to, konkrétně IMPIOUS nemůžeme upřít jistou snahu o pohyb směrem vpřed, jenže co je to všechno platné, když jejich kroky znovu vedou do jedné z mnoha slepých uliček.

Švédové se po tři roky staré a mimochodem hodně nekompromisní desce „Hellucinate“ znatelně uklidnili, dali prostor rozvážnějším tempům a nevědomky se tak přiblížili k náladám zachyceným v rámci nahrávky „The Killer“ (2002). Kromě uvolnění rychlostního pedálu IMPIOUS neváhali do své produkce zaintegrovat i chytlavější momenty, samozřejmě včetně dnes tolik oblíbených a stále více provařených melodických refrénů (viz „Bound To Bleed“). Zvukově pánové zůstali vězet hluboko v polovině devadesátek, ostatně není divu, vždyť kapela letos oslaví už třináctý rok své existence, čili stockholmský old shool sound jí koluje v žilách plným právem. Velmi sympatickou reminiscencí oněch starých časů je hned úvodní riff v „The Confession“, při kterém se úplně zhmotňují staří matadoři NECROPHOBIC v období své třetí řadovky „The Third Antichrist“ (1999). Tím však veškerá podobnost s apoštoly black/deathové kultury končí a namísto příjemného vzpomínání na časy minulé přichází tvrdá realita v přítmí severské retro-thrashové komůrky. Je mi skutečně líto, ale na „Holy Murder Masquerade“ nenacházím kromě záplavy notoricky známých motivů byť jen zlomek alespoň trochu akceptovatelných nebo nepříliš často citovaných myšlenek. Když už se tedy neděje nic převratného po stránce hudební, snaží se Valle Adzic a jeho kumpanie zachránit situaci alespoň po stránce grafické, konkrétně pak comicsem v bookletu, jenž ilustruje koncepční příběh, na kterém je páté řadové album IMPIOUS vystaveno. Ani to ovšem, stejně jako vokální participace v podání hostujícího Thomase Backelina (LORD BELIAL), nevýrazný dojem z „Holy Murder Masquerade“ nezachraňuje.

Co říci závěrem k průměrnému albu a přitom neopakovat tolikrát vyřčené? Pokoušet se dnes objevit skutečně kvalitní záznam v rámci švédského thrash/death metalu je jako hledat onu pověstnou jehlu v kupce sena. Tím samozřejmě netvrdím, že současná žánrová produkce stojí za zlámanou grešli, to vůbec ne, vždyť v drtivé většině se jedná o poslouchatelnou a instrumentálně slušně odvedenou práci. Tím však výčet veškerých pozitiv končí, neb jen málo kapel se nad tuto řemeslnou jistotu dokáže výrazněji povznést a učinit odvážnější krok směrem ven z čím dál více nepřehlednějších chodbiček skandinávského labyrintu. Nepovedlo se to ani zkušeným harcovníkům IMPIOUS, kteří oproti zdařilému „Hellucinate“ klesli nejméně o třídu níže, a to přímo do přecpaného pásma dokonalého stylového průměru.